V sobotu 13. prosince jsme vyrazili na nákupy a za kulturou do naší krajské metropole. Milovníky ptačích článků asi příliš nepotěším, protože pozorování nebylo hlavní náplní. Cestou jsem se zastavil na pustém Šumvaldu (ve srovnání s minulým víkendem jen labutě a kachny, zdrželo se hejno hus) a na Chomoutově (kde jsem potkal Honzu Vidlaře, který o tom již stačil referovat na svých stránkách) - tady tradiční banda kachen, promísená lyskami, kormorány a min. 11 hvízdáky. Pak už jsme pokračovali do města. V článku najdete pár pěkných obrázků města a památek, takže neváhejte a čtěte, i když to nebude o ptácích.

Nejprve ale přece jen jedna citovka z Chomoutova. Protisvětlo a mlžný opar nad krajinou vytvářely v sobotu velmi působivou atmosféru.

Zaparkovali jsme po dlouhém prohlížení ucpané Olomouce na periferii u vilové čtvrti. Vily zde za přírodovědeckou fakultou byly velmi honosné stavby, jako by kdysi majitelé soutěžili o nejhezčí věžičku. Autorem projektu těchto čtyř historizujících vil je Jakob Gartner, na internetu můžete najít jejich dobovou kresbu.

Cestou po městě mě zaujal protipes, tedy pes v protisvětle.

A už jsme se přiblížili k radnici. Málokteré město se může pochlubit dochovanou gotickou stavbou tohoto typu a žádné naše město nemá radnici ozdobenou tak úžasným gotickým arkýřem. Arkýř je vlastně vnějším projevem radniční kaple sv. Jeronýma, stavěné v pozdně gotickém slohu v letech 1474-1488. Podle mého názoru svým vzhledem předčí i arkýř pražského Karolina.

Zajímavostmi výzdoby arkýře jsou tzv. maskarony, rozšklebené obličeje umístěné pod jednotlivými pruty pod spodní římsou. Představují hlavy šklebících se šašků a příšer. Zde jsou tři z nich:

Úplně naspodu arkýře je poprsí muže, tvářícího se tak, jako by právě on nesl celou tíhu stavby.

Přes různá jiná místa jsme se přemístili ke kostelu sv. Mořice, mému nejoblíbenějšímu kostelu v Olomouci a snad na celé střední Moravě. Nestarší částí kostela je jižní věž, na které je umístěna vyhlídková plošina. Vede sem něco kolem 209 schodů a v závěru se prochází kolem mořických zvonů - my vystupovali nahoru přesně v poledne, takže jsme si užili. Výhled byl pěkný (viz úvod, zde pohled na radnici).

Po notném kochání jsme sestupovali zpátky. Samo raně gotické schodiště na věž (13. století, tedy doba Přemysla Otakara II.) je úžasné. Nesou jej tři úzké sloupy, na které jsou kladeny jednotlivé schody. Pohled nahoru vnitřkem schodiště:

Vnitřní prostor kostela sv. Mořice patří k nejčistším gotickým prostorům na Moravě (spolu s kostelem sv. Jakuba v Brně). Presbytář trojlodní haly je zaklenutý síťovou klenbou nesenou mohutnými pilíři s přiloženými příporami (pokračování žeber klenby). Pohled návštěvníka táhne něco vzhůru do klenby a nic tento pohyb nepřeruší - žádné římsy, patky, konzoly...

Boční lodě presbytáře jsou zaklenuty zblázněnou síťovou klenbou. Nemá žádný určitý vzor, přesněji podstata vzoru mi zůstává ukryta a než jsem si pořídil foťák, stálo mě velké úsilí zachytit jej kresbou.

Z vnější strany je ke gotickému kostelu jako pěst na oko přilepena renesanční pohřební Edelmanova kaple z roku 1572. K nejkrásnějším částem stavby patří reliéfy ve vlysu pod římsou - pravý z nich představuje Vzkříšení Krista:

Na závěr jsem si ještě prohlédl své oblíbené kružby. V jednotlivých oknech vytvářejí rozmanité vzorce, často s pro pozdní gotiku typickými rotujícími vzory jeptišek (to jsou ty plaménky zakončené trojlístkem) - zde je nejkrásnější příklad:

Nachvíli jsme si odpočinuli od kultury a vyrazili mezi stánky vánočních trhů u radnice. Bylo tu živo, snad i proto, že skoro polovina stánků nabízela různé druhy punčů.

Já si přes hlavy návštěvníků a střechy stánků prohlížel některé domy, například jeden ze čtyř krásných paláců - Edelmanův palác. Nechal jej postavit Václav Edelman (týž, kterému patří výše zmíněná hrobka) po roce 1572. Vždy se našli lidé, kteří myslí, že může stavba vypadat lépe, proto dnešní vzhled paláce příliš neodpovídá původnímu, je více "načančaný". Ono to začalo už brzy po výstavbě, kdy se ukázalo, že otevřená lodžie dobrá pro Itálii se příliš nehodí pro Hanou a tak byla zazděna. Pozdější úprava po roce 1870 změnila zcela tvar oken a další. Z renesanční doby se ovšem zachovaly krásné reliéfy na lodžii (8 desek) a portál. Námět zde představeného reliéfu snad pozná každý trochu zkušenější člověk.

Na další straně náměstí se nachází druhý z významných olomouckých paláců, Petrášův palác. Dům má složitou historii - domy s gotickým jádrem byly renesančně přestavěny, k další přestavbě a úpravě průčelí došlo v době baroka (1725-1744), z té doby pochází dnešní vzhled.

Po prolezení vánočních trhů jsme nakoukli do vnitřního nádvoří radnice. Budova radnice totiž vznikla spojením dvou gotických budov - vlevo radniční a vpravo tržnice, vše z 15. století. Směs různých oken, arkýř sedící jednou částí na rohových místnostech a druhou se opírající krakorcem o stěnu, to vše je vzdáleno uhlazeným jednotným stavbám pozdějšího období.

Obešli jsme radnici a nakoukli na Ariónovu kašnu. Již po třicetileté válce měl být barokní soubor kašen (dnes památka UNESCO) doplněn touto poslední - ale jak už to tak chodí, člověk míní... Po mnoha a mnoha letech se na tomto místě objevila kašna až v roce 2002, autorem byl olomoucký rodák Ivan Theimer. Zde jeden detail:

Další naše kroky vedly přes řadu jiných míst do kostela sv. Michala. Jde o unikátní raně barokní stavbu (G. P. Tencalla, 1673-99) završenou charakteristickými třemi kupolemi, které spoluvytvářejí linii horizontu města.

Ke kostelu je připojena dochovaná gotická křížová chodba dominikánského kláštera. V rohu této křížové chodby, zaklenuté jinak "obyčejnou" křížovou klenbou, se nachází jedno pole neobvyklé obkročné klenby. Obvykle bývá tato klenba využívána k zaklenutí ochozu presbytáře, kde je vnější obvod samozřejmě delší než vnitřní.

Ještě jsme neměli dost, tak jsme po schodech vyběhli i na věž = zvonici tohoto kostela. Z okna se žaluziemi je pěkný výhled na radnici a kostel sv. Mořice.

Poslední cesta za kulturou směřovala do Arcidiecézního muzea. Cestou jsme míjeli domy v ulici Na hradě. Že jsou památky po Olomouci rozesety a poschovávány, ukazuje tento zbytek renesanční fresky z roku 1523 na jednom z nich.

V arcidiecézním muzeu jsme zjistili, že Přemyslovský palác je v zimním období nepřístupný. Návštěvu a focení této unikátní románské památky tedy musím nechat na jaro. Alespoň jsem si vyfotil nádherné románské okno, koukající na Dómské náměstí.

Poslední obrázky pocházejí z arcidiecézního muzea, kde jsme se zaměřili na gotické památky. Z několika zde umístěných exponátů vybírám tři umělecky nejhodnotnější a zároveň nejkrásnější. Prvním je detail Piety z Lutína (kolem r. 1400), reprezentující horizontální piety, z nichž vznikly piety krásného slohu.

Pro porovnání podobný detail Piety tentokrát již patřící krásnému slohu, pocházející z inventáře dómu sv. Václava (mezi 1390-1400).

Na závěr tohoto umělecky zaměřeného článečku musí přijít vyvrcholení, a tím je v gotických sbírkách arcidiecézního muzea rozhodně Šternberská madona (kolem r. 1400). Je jednou ze čtyř hlavních soch Madon krásného stylu, patřících do toruňské skupiny (druhou skupinou je krumlovská skupina).

Pokud jde o Moravu, jedná se asi o nejkrásnější gotickou sochu vůbec. Zakoukejte se do detailu a nechte se unášet předvánočním časem. Příště zase o něčem jiném.
